|
Jste na stránce
KOMPAS
ODKAZ
Železné hory
Aktualizováno:
7.4.2009
|
Poloha, reliéf a vodstvo
Železné hory očima Vlastimila Bálka
Řeka Doubrava
Z Trhové Kamenice přes Horní Bradlo na Seč
Z Křižanovic přes Slavickou oboru do Slatiňan
Ze Slatiňan k hradu Lichnice
Poloha, reliéf a vodstvo
Železné hory tvoří severozápadní výběžek Českomoravské vrchoviny. Na severu se pozvolna sklánějí k Polabské nížině, na jihozápadě se výrazným hřebenem, který kopíruje tok malebné řeky Doubravy, zvedají nad Čáslavskou kotlinu. Nadmořská výška tohoto hřebene se od Týnce nad Labem postupně zvyšuje až k vrcholům Krkaňka (566 m n. m.) u Ronova nad Doubravou, Kaňkovy hory (557 m n. m.) u Třemošnice, Bučina (606 m n. m.) u Prachovic, Spálava (663 m n. m.) u Modletína a Vestec (668 m n. m.) u Libice nad Doubravou.
V průběhu zmíněného hřebene narazíme u Třemošnice také na Lovětínskou a Hedvikovskou rokli se sráznými skalami. Také díky tomuto hřebenu a jeho značnému převýšení oproti Čáslavské kotlině a Podoubraví se může toto pohoří pyšnit označením hory (název Železné hory se v latinské podobě "Montes Ferrei" objevuje již ve Zbraslavské kronice ze 13. století). Ve skutečnosti mají však Železné hory ráz vrchoviny až pahorkatiny.
V geomorfologickém členění se skládají ze dvou částí - nižší Chvaletické pahorkatiny na severozápadě a vyšší Sečské vrchoviny v centrální a východní části. Rozloha Železných hor je téměř 600 km2 při střední nadmořské výšce asi 450 m n. m. Polohy nad 500 m n. m. zabírají asi 33 % rozlohy Železných hor, polohy nad 600 m n. m. již pouze 5 %. Železné hory sousedí s Východolabskou tabulí, Středolabskou tabulí, Hornosázavskou pahorkatinou, Hornosvrateckou vrchovinou a Svitavskou pahorkatinou.
V geologickém složení, které patří k nejsložitějším mezi pohořími v celé České republice, jsou zastoupeny starohorní a pravděpodobně také prahorní metamorfity, dále prvohorní magmatity, vrstvy druhohorního, třetihorního a čtvrtohorního stáří. Břidlice, ruly, žuly, sienity, vápence, pegmatity, droby, diority, migmatity, to jsou horniny, ze kterých jsou Železné hory složeny. Jméno dalo celému pásmu načervenalé zbarvení hornin, způsobené oxidy železa, jehož rudy se zde od pradávna dobývaly.
Nejdůležitějším vodním tokem pohoří je řeka Chrudimka dlouhá asi 108 km, s povodím 873 km2. Její nejvýše položený pramen je u Svratouchu v Hornosvratecké hornatině v nadmořské výšce okolo 700 m n. m. Nejvýše položené místo, odkud může stéci voda do Chrudimky je Šindelný vrch (806 m n. m.). Zvláštností Chrudimky je velké množství přehrad (Hamry, Seč, Křižanovice a Práčov), které ji na cestě dolů k Labi brzdí. Chrudimka opouští Železné hory u Slatiňan, pokračuje k severu do Chrudimi, a v Pardubicích se v nadmořské výšce 215 m n. m. vlévá do Labe.
Hlavní hřbet Železných hor kopíruje řeka Doubrava dlouhá asi 90 km s povodím 599 km2. Její nejvýše položený pramen je u Nové Huti ve Žďárských vrších v nadmořské výšce 700 m n. m. Nejvýše položené místo, odkud může stéci voda do Doubravy, je Kamenný vrch (802 m n. m.). Na středním toku řeky brání povodním, ale také vyrábí elektrickou energii, jedna z nejhezčích přehradních nádrží v Čechách , kamenná přehrada Pařížov z roku 1913. Řeka ústí do Labe u Záboří nad Labem v nadmořské výšce 200 m.
Železné hory očima Vlastimila Bálka
Krajina Železných hor je zaslíbenou zemí Jindřicha Pruchy, domovem Antonína Chittussiho a zdrojem inspirace při malířských výpravách Antonína Slavíčka a Františka Kavána. Promlouvala k nim podmanivou řečí. Svými mocnými podněty v nich probouzela tvořivou vášeň, která vyústila v monumentální harmonickou skladbu hmoty, tvaru, světla a vzduchu. V jejich malířském rukopise se slila půda, vegetace a obloha Železných hor v úchvatný krajinný fenomén.
Když se rozhlédneme po železnohorské krajině pozornýma očima, uvidíme jak v jihozápadní poloze vévodí tomuto slavíkovskému regionu kupovitý kopec Vestec (668 m n.m.). Na sever se rozvíjí v krajinný poryv s poli, trávníky a pásy lesů. Na jih se rozbíhá ve zvlněnou členitou zemi, na jejímž obzoru se rýsuje silueta hradu Lipnice. Kus na sever nad Trhovou Kamenicí ční vrch Zubří. Dohlédneme odtud do polabských dálek a za vzdušné průzračnosti až k pomezním valům. Kolem je bohatství lesnatých vršků, chlumů, údolí a rozptýlené zeleně. Ze Zubří vede cesta po východní spádnici přes louku „Buchtovka“, nejcennější botanickou lokalitu Železných hor, do rybničního úvalu východně Trhové Kamenice.
Údolní niva Chrudimky s dvěma rybníky, s rozsáhlejším zázemím bažinných luk plných zeleně, potěšuje každé citlivé oko. Na hladině rybníků září lekníny, stulíky, při pobřeží ďáblíky, vachta a pestrá škála bažinné květeny. Hejna racků, divokých kachen a lysek zpestřují toto přírodní dějství. V 15. století patřily rybníky k vodní tvrzi v Kamenici pod Zeleným Táborem, již vlastnili vladykové z Kocůrova.
Malebné údolí Chrudimky pod Zeleným Táborem a pod osadou Hlubokou nás přivede po necelé hodině cesty k státní přírodní rezervaci Polom. Leží na jihozápadě rozlehlejšího polesí téhož jména. Ve středověku bylo součástí „velkého hvozdu Libeňského“, který se připomíná r. 1126. Rezervace Polom je zbylým fragmentem po tomto hvozdu. V 16. století za Kustodů z Lipky jsou zprávy o obrovitých jedlích a pralese Polom. Ještě ve 20. letech našeho století tu stály mohutné jedle o obvodu kolem šesti metrů a o výšce přes 50 metrů. V současné době je tu sotva jedna desítka statných jedlí, zatím ještě zelených, větší počet krásných buků a klenů. V květnu se tu rozzáří stromová katedrála svěžími chromy a naučný text stezky nám připomíná, že jsme na půdě jedné z přírodních perel Chrudimska.
Jižně od Velké Stříteže se rýsuje na hřebenové křivce Spálava, druhý nejvyšší železnohorský bod (663 m n.m.). Bývala ve středověku „strážní vartou“ Liběčského újezdu (Libice n. Doubravou). Z polozalesněného vrchu nahlížíme do členité chotěbořské tabule. V jejím předpolí tušíme křivku řeky Doubravy.
Řeka Doubrava
Doubrava je jednou z dvou významných řek Železných hor a osou jejího jižního okrsku. Pramení v lese Doubravníku u Radostna v oblasti Ranského Babylonu. Během věků vytvořila mezi Bílkem u Chotěboře a Libickou Lhotkou deset kilometrů dlouhé kaňonovité údolí plné divukrásných scenérií. Pozoruhodně tvárněné skalní bloky spadají kolmo k sevřené řece a udivují bohatstvím strží, roklin, balvanišť, divokých srázů, jeskyní a krkolomných výstupů.
Od hlubinné tůně u Bílku, zvané „Mikšova jáma“, ubíhá řeka pod zříceninami starobylého hradu Sokolova a razí si cestu skalní romantikou. Je plná zákrutů, tůní, vírů i klidnějších zrcadel. Některá místa lid příznačně pojmenoval: Krkolomní, Čertův stolek, Čertova světnice, Poustevna, Točitý vír. Za Točivým vírem se údolí rozvolňuje, ale za Horním mlýnem, rodištěm Ignáta Hermanna, ji znovu sevřou skály. Teprve za Dolním mlýnem vstupuje zklidněné pastorále řeky do lučinatého luhu u Libické Lhotky. Doubravské údolí, jedno nejpozoruhodnějších a nejcennějších území Železných hor, je významné nejen svým sugestivním krajinářským charakterem, ale i z hlediska vegetační pestrosti. Na některých svahových polohách údolí jsou svěží bučiny a v celé lokalitě je rozptýlena charakteristická květena.
Z Trhové Kamenice přes Horní Bradlo na Seč
Cesta z Libické Lhotky nás vede přes Libici, Předhoř, Jeníkovice, Rušinov, Hostětinky a Vratkov zčásti lesními cestami k bradelským Pasekám. Jsme na řece Chrudimce, význačné vodní cestě severního okrsku Železných hor. Údolí Chrudimky mezi bradelskými Pasekami a rybníkem Habartovým u Sečského jezera je romanticky střídmější, nicméně líbezně malebné. Pod Vršovem, Vratkovem a Přemilovem se setkáváme s lahodnou říční nivou, s řekou plnou peřejnatých kamenišť, klidných zátočin posypaných lakušníky. Řeka plná třpytu jakoby tančila mezi trávníky pokropenými žlutí petrklíčů. Tato část Chrudimky je součástí „Oblasti klidu Vršov – Prosíčka – Proceč – Přemilov“ vyhlášené v roce 1979.
Přes osadu Ústupky dojdeme záhy k chráněnému území starobylé skalnaté hory Oheb. V roce 1935, po dokončení přehradní hráze, zaplnila voda rokli pod Ohebem a její zázemí. Byl setřen původní ráz krajiny, zanikl starobylý mlýn Podohbí, ale vznikl nový svěží prvek v podobě rozlehlého vodního zrcadla zarámovaného v horizonty Leškovy hůrky a skvostné bučiny Kaňkovských hor.
Vrcholová část skalního útvaru je porostlá zbytkem původního listnatého porostu suťového charakteru, který náleží do vzácného společenstva bukových javořin. Převládá v něm buk lesní, javor klen, jilm ztepilý a lípa srdčitá. Stromové patro provází zajímavá hajní flóra.
Ohebská skála včetně rozvalin hradu je význačnou lokalitou skořepinatých plžů. Při jejich vědeckém výzkumu v roce 1943 zde bylo popsáno 46 druhů. Celé území Ohebu o rozloze 1,5 ha je chráněným nalezištěm.
Z Křižanovic přes Slavickou oboru do Slatiňan
Po hodině cesty dojdeme z Ohebu ke Křižanovickému jezeru. Po zbudování přehradní hráze v roce 1952 vyplnilo území mezi svažitými polohami pod obcemi České Lhotce a Křižanovice. Kromě energetických účelů slouží dnes vodní nádrž především jako zdroj pitné vody pro Chrudim a Pardubice.
Údolí Chrudimky od Křižanovické přehrady po retenční nádrž v Práčově patří k nejromantičtějším úsekům této řeky. Její hluboký zářez do terénu vytvořil příkré stráně a ostrovy bučin a jedlobučin. Bylinné patro tvoří některé cenné druhy (prvosenka vyšší, náprstník červený, náprstník velkokvětý, jaterník podléška aj.).
V severní části údolí na ostrožní skále mezi Chrudimkou a Libáňským potokem byl postaven v 1. polovině 14. století hrad Strádov. V roce 1457 se připomíná již jako opuštěný.
Západně odtud nad zářezem údolí leží oborní hájemství Slavice. Náleží k nejpůvabnějším koutům Chrudimska. Lesní porosty se skupinou nádherných dubů se v jižní poloze obory rozvolňují v rozlehlé lučiny s několika rybníky.
Rybník Boušovka je chráněným nalezištěm vzácné vodní a bažinné květeny (leknín bílý – červená forma, stulík žlutý, kosatec žlutý aj.).
Louky mezi rybníky Starým a Brožkem jsou chráněným přírodním výtvorem. Hostí vzácnou květenu (hořec hořepník, kosatec sibiřský, vemeník dvoulistý aj.) Obora Slavice o rozloze 650 hektarů slouží chovu jelení zvěře.
Po hodině cesty se dostaneme ze Slavické obory přes obec Trpišov a osadu Kochánovice ke Křemencové skalce zvané Vrchlického návrší. Leží v návršní poloze jižně Slatiňan a bývala oblíbeným rozhledovým místem velkého básníka za jeho mnohaletých slatiňanských prázdninových pobytů. Na paměť těchto pobytů byla na jižní stranu skalky zasazena básníkova busta od sochaře Otakara Španiela.
Asi kilometr západně odtud ční z lesního porostu skalnatý vršek, nejvyšší bod Královské hůry (391 m n.m.), nejzazší severní předhůří Železných hor, s rozhledem do polabské tabule a k hraničním horám. Zakrátko se odtud dostaneme k slatiňanském parku s řadou vzácných dřevin.
Na jeho severním okraji stojí státní zámek Slatiňany. Byl zbudován v letech 1580 – 1620 a byl vícekrát přestavován, posléze do renesanční podoby. V roce 1945 se stal součástí národního kulturního majetku. Od roku 1947 tu bylo postupně zřizováno hipologické muzeum s bohatými sbírkami, tématikou a rozsahem ojedinělé v Evropě. Dokumentuje vývoj koně v časovém sledu po 3500 let.
Ze Slatiňan k hradu Lichnice
Ze Slatiňan se dostaneme po značené turistické trase přes zříceniny hradu Rabštejnka, přes Janovice, Palučiny a Radlín k lesoparku Palác, jihozápadně Heřmanova Městce. Dubohabrový lesopark o rozloze 258 hektarů náleží do společenstva bikových a lipových doubrav. Vzrostlé duby, lípy, habry, kleny s příměsí střemchy, borovice, smrku a dalších dřevin, činí z Paláce velmi cennou listnáčovou lokalitu, vyhlášenou již v roce 1930 za chráněné území. Vytváří spolu se zámeckým parkem, lesoparkovou nivou a přilehlou bažantnicí krajinotvorný přírodní monument velké krajinářské a geomorfologické hodnoty.
Údolí Podolského potoka nás dovede ke kupovitému rozhledovému vrchu Bučině, jihozápadně Vápenného Podola (606 m n.m.). Cenný bukový porost ve vrcholové poloze náleží ke společenstvu bikových bučin. Bylinné patro tu je zastoupeno některými chráněnými druhy rostlin.
Turistická trasa odtud míří ke Kraskovu, oblíbenému malířskému místu Antonína Slavíčka a Oldřicha Blažíčka. Za Kraskovem odbočeje silnice do Počátek. Nad nimi zazáří zjara svěžími chromy skvostná bučina na Kaňkovských horách – jedna z nejkrásnějších na Chrudimsku.
Ze sousedního Starého Dvora nás přivede silnice do Podhradí. Jihovýchodnímu okraji osady vévodí tzv. Žižkův dub o obvodu 9 metrů. Je nejstarším stromem Chrudimska a jeho stáří se odhaduje na 700 až 800 let.
Zlatý potok mířící od Kraskova k Třemošnici si razí cestu údolím Pekla a romantickým Hedvičiným údolím. Na jeho jižním okraji stávala starodávná Hedviččina huť, založená v roce 1815 a přebudovaná po první světové válce na strojírenský závod.
V návršní poloze nad Podhradím ční nad sráznou Lovětínskou roklí zříceniny hradu Lichnice. Byl historickou korunou Železných hor a župním hradem Čáslavského kraje. Ze skály poblíž zbytku hradní věže je pěkný rozhled.
Lovětínské údolí nás dovede podél Lovětínského rybníka k návršní rozhledové poloze při obci Míčov. Půvabným Zbraslavským polesím vede cesta k vrcholovému bodu tohoto hřebenového úseku Železných hor, k vrcholu Krkavce (576 m n.m.) v lesní poloze Stráně. Příkré, porostově bohaté stráně, tu spadají k silnici vedoucí z Podhořan do Ronova nad Doubravou.
Ani stále postupující spád železnohorské krajiny k severozápadu jí neubírá na pohlednosti. Region kolem Sovolusk, Litošické polesí, Ledecká obora, Lipoltická skála a zejména stromová katedrála choltického parku to plně potvrzují.
Z pestré palety krajinného řádu Železných hor, ze sličnosti jejich tváře, tak rozmanitě modelované, jsme zhlédli řadu jejich koutů a končin. Obraz za obrazem, pohledů k nepřebrání. Krajina Železných hor, bohatá zeleněmi lesů a luk,košacená chlumy, stráněmi, údolími a hojností stromů, oživená roztroušenými dědinami, prosvětlená stužkami říček a potoků, je krajinou bohatou i prostou, jako chléb, jako domov.
|
